04/06/2026
60 let v ÚJV Řež: Jan Zadražil končí jednu mimořádnou kapitolu
Šedesát let v jedné firmě. To je číslo, které se dnes už téměř nevidí – a přesto přesně tak dlouhou kariéru letos uzavírá kolega Jan Zadražil. Do ÚJV nastoupil v 19 letech, 22. srpna 1966. A zůstal až dodnes. Bez přestávky, bez odboček jinam. Jelikož v tomto roce v „Údolí“ končí, pozval jej generální ředitel Martin Ruščák na oběd, předal mu pamětní plaketu, dárek a poděkoval za celoživotní práci. Společně pak zavzpomínali na to, jaké ÚJV bylo a jak se proměnilo do dnešních dní.
⚛️ Cesta k jádru
K vědě měl Jan Zadražil blízko odmala. „Fascinoval mě vesmír. Ale nakonec jsem došel k tomu, že nechci být hvězdářem, ale jaderníkem,“ říká. Do Řeže se dostal už během studia na jaderné průmyslovce, kdy sem jezdil na praxi, a po nástupu se sem rovnou přestěhoval. „Nastupoval jsem s kamarádem. Ten chtěl na reaktor, tak já šel na komory,“ vzpomíná. Už tehdy ho prostředí chytlo natolik, že neměl potřebu odcházet. „Práce v ÚJV Řež není tovární linka, tady se pořád něco vyvíjí. Proto jsem tady vydržel těch 60 let.“
Začátky ústavu přitom vypadaly úplně jinak než dnes. Když bylo rozhodnuto o zřízení ústavu a začalo se budovat jaderné údolí, první kanceláře byly nejdříve v Hostivaři a pak na Strahově, v tribunách stadionu. Tady v Řeži se teprve stavělo. Mladý technik dojíždějící z Prahy jezdil nejprve vlakem do Žalova, přívozem přes řeku a zbytek pěšky. Jedna z nejvýznamnějších staveb byla ale otevřena krátce poté, kdy Jan Zadražil nastoupil. „Ve stejnou dobu, kdy jsem přišel do ÚJV, se postavila lávka přes řeku. Hodně to zjednodušilo příjezd. Lávka je vlastně stejně stará jako moje působení v ÚJV. Já jsem ale velmi brzy poznal, že Řež je místo, se kterým chci svůj život spojit nejen profesně. A tak jsem už asi po roce a půl začal stavět a od té doby v záhybu Vltavy pod Prahou bydlím.“
⚛️ První jaderné projekty
Hned po nástupu zamířil na horké komory objektu 250, který se tehdy ještě dokončoval. Podmínky práce i technické vybavení byly nesrovnatelné s dneškem. „Dnes nám to přijde nepochopitelné, ale výpočty jsme dělali na mechanickém kalkulátoru nebo logaritmickém pravítku. Pak přišly kalkulačky. Těch pár kusů se zamykalo do skříně a vydávaly se proti podpisu,“ říká. V průběhu let se změnilo mnohé a třeba i pravidla pro práci v kontrolovaném pásmu, která se logicky zpřísňovala. Změnu v přístupu k záření vidíme třeba i v našem muzeu, když kolega Martin Jor ukazuje artefakty z minulosti, nad kterými se dnes pousmějeme.
Zásadní změny přišly v 70. a 80. letech s rozvojem jaderné energetiky. „Hodně se změnilo, když elektrárny chtěly svědečný program. Z vědeckého bádání jsme se posunuli k něčemu velmi praktickému a potřebnému. Vzorky ozařované v našem reaktoru, kde dokážeme simulovat procesy mnohem rychleji, se významně podílejí na znalostech, které o jaderné energii máme,“ vzpomíná. Ani tehdy se ale nezačínalo na zelené louce, odborníci z ÚJV měli za sebou už první desítky let vlastního bádání a zkušenosti ze světa. K těm, které k nám proudily z toho východního jsme doplnili třeba know-how hodnocení materiálů z Británie.
V době výstavby našich prvních bloků se zároveň začaly více řešit materiálové vlastnosti a jejich změny v čase. „Na začátku jsme neměli velké znalosti o zhoršování mechanických vlastností materiálů ozářením. V Sovětském svazu nebo USA tehdy určitě věděli víc, zatímco my jsme o procesech v materiálech a jejich přechodu do křehkého stavu teprve začali zjišťovat víc.“
⚛️ Celá kariéra v „jaderném údolí“
Jak se vyvíjela jeho profesní dráha, měnila se i jeho role. „Dnes už nestojím u manipulátoru. Spolupracoval jsem na konstrukci komor, vymýšlím přípravky a pomáhám s jejich vnitřním uspořádáním a fungováním,“ říká. Významnou stopu zanechal zejména při vývoji horkých komor. Na začátky v dceřiné společnosti CVŘ vzpomíná jako na období okořeněné trochou improvizace, která byla dána přísnými termíny velkého dotačního projektu. Výstavba nových horkých komor v CVŘ byla náročným projektem i díky revolučnímu designu a situaci, kdy nebylo jednoduché přenášet poznatky z komor ÚJV do CVŘ.
Možná právě v této době vznikl koncept, který vzbuzuje zájem v zahraničí. „Klasické komory jsou zabetonované a obložené olovem. Když se tam potřebuje jít, musí člověk do skafandru a dekontaminace prostoru je náročná a trvá dlouho. V CVŘ jsme přišli s modulárním řešením – ocelové ohraničení a vyjímatelný box uvnitř. Kontaminovanou část lze vyjmout a nahradit. Šetří to spoustu času,“ popisuje.
⚛️ 60 let, jiní, ale vlastně stejní
Za šest desetiletí se výrazně proměnil i samotný obor. Zatímco dříve se pracovalo s omezenými znalostmi, dnes je výzkum mnohem dál. Třeba i u svědečných vzorků. „Nejdřív byly hliníkové kapsle, ale byl problém s rozebíráním a vedením tepla při jejich ozařování. Dneska máme mnohem lepší řešení,“ říká.
A jak se proměňují generace jaderníků? „Dřív absolventi nevěděli tolik, teoretické znalosti oboru jsou dnes násobně větší. Ale byli praktičtější. Dnes mají výborné znalosti, ale na školách je asi méně času na praxi.“ Zároveň ale mladé kolegy hodnotí pozitivně. „Ti, kteří sem dnes přicházejí, mají v naprosté většině nějakou vnitřní motivaci. Ať už vlastní, že je práce pro jádro baví, nebo mají jaderničení v genech. Nebojí se práce a chtějí něco zjistit.“
Sám by jim předal jednoduché poselství: „Když už je člověk na světě a může, měl by během svého života něco tvořit. S ohledem na společnost, nejen na sebe.“ Připomíná také, jak velkou výhodu mají dnešní mladí v možnosti získávat zkušenosti v zahraničí. „Za nás byl výbor, který posuzoval každou zahraniční cestu. Dnes je skvělé, že mladí mohou odjet, působit třeba jinde, ale velká část z nich se vrátí zpátky s novými zkušenostmi.“
Silné vzpomínky má i na krizové momenty, zejména povodně. „V roce 2002 byla voda až po koleje, měli jsme osm metrů vody,“ říká. Obnova areálu byla náročná, ale zároveň ukázala sílu kolektivu. „Uklízeli jsme to dva měsíce, všichni. Ne proto, že jsme museli, ale protože jsme chtěli. Šlo nám o ÚJV.“
Na otázku, jak jeho práci vnímala rodina, odpovídá s úsměvem. „Syn ve škole vždycky říkal: „Můj táta je atomový vědec. Což jsem sice nebyl, ale byli na mě a na místo kde pracuji hrdí, což je pěkné vyznamenání.“ Právě zájem o poznání a chuť objevovat ho provázely celou kariérou. „Mě bavilo to zkoumání. Proto jsem nikdy nešel jinam. To by byl jen takový poloprovoz.“
Po 60 letech se nyní loučí s aktivní kariérou, i když prý pokud o to budou kolegové stát, tak jim rád občas poradí, a naopak se dozví, co je nového a kam se posouvá obor, kterému zasvětil celý svůj život. Čas chce věnovat rodině, vnoučatům a své velké zálibě – zahradě.
Přejeme Honzovi, ať mu dlouho vydrží zdraví a ať má radost z vnoučat a vzpomínek na neobyčejných 60 let.
